Jdi na obsah Jdi na menu
 

(dovolili jsme si převzít tento "fejeton" s laskavým svolením pana Monte Kvasnici, jehož pisatelský talent, a nejen ten, moc obdivujeme)

"Dobrý den pane Kvasnica,
důvod proč Vám píši. Dovolila jsem si dát na stránky našich australáků Váš
článek (samozřejmě kompletně, tak jak byl uveřejněný) týkající se divokých
psů dingo- "Otazníky nad lovci klokanů", který vyšel kdysi dávno myslím v
časopise Pes přítel člověka. Obracím se na Vás s dotazem a prosbou, jestli
Vám to nevadí, a mohu článek na stránkách nechat. Omlouvám se, že Vám píši
takto zpětně, ale až teď se mi podařilo na Vás sehnat kontakt.
Děkuji Vám za odpověď, Saša Gorošová"

"Zdravím!
To je v pořádku. (Australsky mám moc rád.)
Opatrujte se: Monte Kvasnica"

 


  Otazníky nad lovci klokanů

 

 

Australské divoké psy dingo zná patrně každý. (Jiný – poněkud menší – typ dingů žije i na Nové Guinei.) Jejich původ i příchod na australský kontinent byl vždy předmětem mnoha vědeckých sporů a je  stále obestřen tajemstvím a nezodpovězenými otázkami.

 

 

Voříšek nebo vlk?

Snad každý z nás se ve škole učil v hodinách přírodopisu, že dingové jsou zdivočelými potomky dříve domestikovaných psů. Starší i novější přírodopisné encyklopedie jsou podobných závěrů plny. Například autoři několikasvazkové encyklopedie – Světem zvířat – Jan Hanzák a Zdeněk Veselovský (z roku 1960) v kapitolce o psech dingo píší: „Dnes už bezpečně víme, že dingo je potomek domácího psa, který zdivočel a časem si ustálil jednotný vzhled.“ Němec Eberhard Trumler, který dingy po mnoho let choval, tvrdí: „Dingové, divocí psi z Austrálie, jsou zcela jistě prastarý rod. Předpokládá se, že tito žlutí psi přišli na pátý kontinent před osmi až deseti tisíci lety s dnešními domorodými obyvateli (jiní autoři předpokládají, že dingové přišli na australský kontinent před více než 4000 lety – pozn. aut.). Pravlastí tohoto psa z doby kamenné je zřejmě jihovýchodní Asie, odkud přišel do Austrálie přes Novou Guineu.“ Obdobné názory přijímali (a přejímali) takřka všichni světoví zoologové, takže se po čase z tohoto závěru vytvořilo téměř dogma. Některým mladším vědcům však existence psovitých predátorů na kontinentu vačnatců nedávala spát a do nových výzkumů zapojily nové zbraně. K „nejtěžším kalibrům“ patřily rozbory DNA. Na konci roku 2005 vyřkli experti tento (prý) konečný (!) verdikt: dingové jsou přímými potomky asijských vlků a na australský kontinent připluli patrně s asijskými obchodníky! Tato skutečnost jistě potěšila srdce milovníků vlků a jejich příbuzných. Mlhu otazníků však přece jen zcela nerozptýlila: alespoň já si dovedu jen stěží představit jak (a proč) by asijští vlci měli doprovázet právě asijské kupce na jejich cestách?! Vlk není krysa, aby se pokoutně skrýval někde v podpalubí a aby se uživil náhodně nalezenými zbytky potravy…

 

Záhada původu podruhé

Úvahy, zda kořeny dinga sahají k domorodým domácím psům či k vlkům bychom nepochybně měli rozšířit ještě o pohled muže, který zasvětil dingům podstatnou část svého života. Názor Eberharda Trumlera nelze pominout: „Předpokládám, že dingové přivezení do Austrálie domorodci, ještě nebyli žádnými domácími zvířaty, nýbrž byli to divocí psi. Určitě jich nebylo příliš mnoho; když se v průběhu tisíciletí stále více množili, docházelo samozřejmě k extrémnímu inbreedingu, a tím i k samodomestikaci, čímž mohly u dingů vzniknout „znaky domácích zvířat“. Jaký nový druh divokých psů se tehdy asi „usídlil“ na Nové Guineji a v Austrálii? Víme, že domorodci přišli z jihovýchodní Asie. Tam však žije jedna forma divokých psů, kteří jsou málo prozkoumaní, a to červení psi. Ti byli pasováni na zvláštní druh, protože ten, kdo je popsal jako první, se domníval, že mají jen čtyřicet zubů. Tak je dodnes zachován druh „cuon“ (tedy: dhoul – pozn. aut.), i když se lze snadno přesvědčit, že jeho zástupci mají, stejně jako naši psi, vlk a šakal, 42 zubů. Forma žijící na Malajském poloostrově, na Sumatře, Jávě a Borneu, adjag (Cuon javanicus), se postavou, velikostí a zbarvením téměř neodlišuje od dinga, a stejně tak žijí v oněch krajinách domorodí psi, kteří bezpochyby pocházejí od červeného psa. Těmto červeným psům by měla být věnována mnohem větší pozornost; bylo by jistě škoda, kdyby byli poslední zástupci jejich kmene vymýceni dřív, než se k tomu věda rozhoupá.“ 

 

O čem není pochyb

Australský divoký pes dingo (Canis dingo) je středně velká psovitá šelma s rezavě žlutou srstí (někdy s bílými poli – zejména na tlapkách a na hrudi); avšak můžeme nalézt i jedince s černou, či dokonce s bílou srstí. V kohoutku dosahuje dingo maximálně 60ti centimetrů a v průměru váží jen asi 16 kilogramů. Dingové žijí buď v párech nebo rodinných smečkách – někdy i velmi početných, (společenská hierarchie dingů se velmi podobá hierarchii ve vlčí smečce) a svou kořist loví, stejně jako vlci, psi hyenoví, kojoti atd. – štvaním. Příchod dingů na australský kontinent znamenal pro tyto psy maturitu v přizpůsobivosti jídelníčku: dingové loví veškerou menší kořist včetně plazů a větší kořist – včetně velkých klokanů. (Lov na velké klokany ovšem není bez nebezpečí, jak dokládá Bernard Grzimek: „Velcí klokani se často postaví zády ke stromu a opřeni o silný ocas, pokoušejí se uchopit útočícího dinga předními končetinami a zadními, opatřenými ostrými drápy, ho zasáhnout do břicha. Jiní klokani se zachraňují v jamách s vodou. Ponoří se do nich až po hruď a pak se snaží dingy popadnout a stáhnout pod vodu.“) Zkušení bushmani tvrdí: Dingové dokáží sežrat cokoliv – od stonožek po klokany! Právě přizpůsobivost  zaručila dingům na pátém světadílu budoucnost, stejně jako ohrožení a někdy pohromu pro původní australské živočišné druhy. (Dingové společně s lidmi mají pravděpodobně na svědomí vyhubení tasmánského tygra – vakovlka.)  Smečka dingů obývá lovecké teritorium (jeho velikost je úměrná nabídce potencionální kořisti), které si pachově značí. Fenky dingů vrhají po devíti týdnech březosti průměrně čtyři až pět štěňat, která kojí dva měsíce. Odstavená štěňata doprovázejí rodiče při lovu nejméně jeden rok, ale také někdy i několik let, než se úplně osamostatní (podobně jako vlci či psi hyenoví). Dingové se stali součástí mytologie původních Austrálců – Aboriginals (Aboriginců) – někteří vědci na základě archeologických vykopávek soudí, že je snad domorodci kdysi chovali ochočené či poloochočené (jak je tomu ostatně někde dosud).

Před příchodem Evropanů do Austrálie nebyly nikdy stavy dingů na pátém kontinentu příliš vysoké. Zhruba před dvěma sty lety však přivezli bílí osadníci ovce, - a ty znamenaly nový a vítaný chod na dosud chudém jídelníčku divokých psů. Po příchodu ovcí početní stavy dingů přímo explodovaly. A současně explodovala i nenávist bělochů vůči dingům. Dingové byli postaveni mimo zákon: byli nemilosrdně stříleni, chytáni do pastí, tráveni strychninem… (Ostatně slůvko „dingo“ – platí dodnes mezi Australany k nejhrubším nadávkám.) „Stát Jižní Austrálie a Severní teritorium platily prémie za usmrcené dingy od roku 1913, stát Západní Austrálie od roku 1924,“ píše Bernard Grzimek ve své knize – Čtvernozí australané. „Do roku 1935 vyplatily za 510 500 kůží dinga tři a půl miliónů marek. Západní Austrálie zaplatila v roce 1964 ještě za 5417 zabitých dingů, Jižní Austrálie za 3216. Dingové přitom byli pohromou ve dvou jiných australských státech, v Queenslandu a v Novém Jižním Walesu, kde se pěstuje nejvíce ovcí. Queensland vydal ještě v letech 1961-62 během dvanácti měsíců odměny za 30 084 usmrcených dingů. Někteří lovci dingů to v  sezóně dotáhli až na tři tisíce kusů; při odměně od deseti do padesáti marek za jednoho měli z toho docela slušný příjem. Přesto je obtížné zjistit, jak to s dingy skutečně vypadá. Jedni tvrdí, že je bude brzy možno spatřit již jen v zoologických zahradách, druzí, že jich je v Austrálii ještě nejméně dvě stě tisíc a že stačí ujet ze Sydney sto padesát kilometrů severně do hor, kde žijí dingové dodnes. Stále prý řádí na dobytčích farmách a marně se je tu již 160 let pokoušejí vyhubit. Nejsem si však jist, nepocházejí-li tato tvrzení z knih, které byly naposled znovu vydány před deseti a napsány víc než před dvaceti lety.“ (B. Grzimek vydal svou knihu v roce 1966.)

Kuriozitou je, že lidská zášť vůči dingům přiměla Australany postavit na ochranu ovcí před těmito divokými psy plot dlouhý 6 000 kilometrů! (Tato stavba byla tedy téměř třikrát delší než legendární Velká čínská zeď!)

 

Causa králík

Přestože Australané dingy nelítostně hubili, mimoděk (a nevědomky) jim také vlastně podali pomocnou ruku. Jak známo, vysadili na svůj nový kontinent – králíky – (čímž si, mimo jiné, zadělali na vážný ekologický problém); králíci se brzo rozmnožili do miliónů zvířat, a tím pomohli dingům přežít, i když  farmáři vytlačili australské divoké psy daleko od ovčích farem. (Králíci se také stali záchranou pro vzácného a – farmáři rovněž pronásledovaného – orla klínoocasého.)

 

Ostrov dingů

Teprve v posledních letech se dingové konečně dočkali částečné ochrany. Bohužel se tito divocí psi ochotně páří se psy domácími; zoologové zjistili, že na australském kontinentu žije v divočině procentuálně vysoký počet takových kříženců. Záchranou pro (relativně) čistou populaci dingů by snad mohl být největší písečný ostrov světa – Fraserův ostrov (1620 km čtverečních), který leží u východního pobřeží Austrálie. (Ostrov byl pojmenován podle kapitána Frasera, jehož zde usmrtili domorodí Austrálci, kteří si z jeho manželky Elizy udělali otrokyni.) Krásný ostrov, který je vydatně navštěvován turisty, oplývá nejen nádhernými plážemi, ale najdeme na něm i v hluboce zaříznutých údolích oázy deštných pralesů. Na pobřeží se daří mangrovovým porostům a ve vnitrozemí stádečkům zdivočelých koní. V současné době žije na Fraserově ostrově asi dvě stě (prý geneticky čistých) dingů, kteří se těší absolutní ochraně. (Podle jiných údajů žije na ostrově jen sto dvacet dingů.) Aby byla ochrana (i genetická) naprosto zaručena, zakázala australská vláda na ostrově dokonce i chov domácích psů. Dingové z Fraserova ostrova si na turisty zvykli: procházejí se mezi jejich automobily i mezi slunícími se rekreanty na plážích a hledají něco k snědku (dokonce okupují odpadkové koše a kontejnery). Na plážích loví kraby a další „plody moře“ a občas se dočkají i např. vyplaveného mláděte velryby.

 

Dingové v zajetí

Chov dingů v zajetí není obtížný, proto byli v minulosti v zoologických zahradách často k vidění. (Podle údajů žil nejdéle jeden dingo v zoologické zahradě v americkém Washingtonu – čtrnáct let a devět měsíců.) Bohužel, návštěvníci je často považovali za „obyčejné“ psy, a proto nebyli pro management zoo zajímaví, takže na ně narazíme v zooparcích dnes již jen zřídka.

Jako jeden z prvních vědců choval dinga profesor Bastian Schmidt, který se zabýval psychologií zvířat; svého dinga choval dlouhodobě u sebe v domě i na zahradě. Na dingy se specializoval i německý etolog Eberhard Trumler, který se do australských divokých psů zamiloval: „O životě novoguinejských dingů nevíme nic, zato o australských můžeme s jistotou říci, že od té doby, co vstoupili na půdu nejmenšího kontinentu, vedou volný, nespoutaný život jako vlci. Dodnes podléhají přirozenému výběru a žádný člověk neurčuje, který pes a která fena smí být zařazeni do chovu.“ Dingové často a rádi vyjí. „Vytí je i u vlků, šakalů, kojotů nebo dingů hlasový projev, který má při odloučení od ostatních upozornit na vlastní stanoviště,“ píše Eberhard Trumler ve své vynikající knize – Tykáme si se psem. „Je slyšitelný velmi daleko, mnohem dál než štěkot nebo jeho zvláštní podoba, které myslivci říkají, že psi „vydávají“. Vytí mých dingů je slyšet přes dva kilometry. Pes ho určitě vnímá na ještě větší vzdálenost. Když se delší dobu nikdo neukáže před domem, začnou moji dingové vždycky výt. Jeden začne a za chvíli se přidají všichni ostatní a „zpívá“ celý sbor. Z dálky to zní jako hasičská siréna, a když jsem ještě bydlel v obci, vyhnalo to mnohého souseda z postele. Stačí, abych otevřel okno – dingové si všimnou, že je někdo přítomen, a ihned s vytím přestanou. Vyjí také, když nastoupíme do auta a odjíždíme, nebo když vezmeme psy na vodítko a odcházíme.“

Při chovu dingů je ovšem třeba zachovávat opatrnost. „V prvních dnech po vrhu feny nesmí dělat pes o mnoho víc než hlídat její pelech,“ píše Eberhard Trumler v knize Tykáme si se psem. „Už jsem vyprávěl, jak se choval Abo, když jeho žena Suki rodila poprvé. Hořel zvědavostí, ale i tehdy již projevoval velmi zřetelné obranné reakce, když šel kolem někdo cizí. K nám byl Abo velmi přátelský, ještě když jeho žena rodila podruhé, a nebránil nám, abychom vytahovali štěňata z pelechu kvůli vážení. Když však Suki rodila potřetí, stalo se najednou něco jiného. Byla krásná neděle, ukazoval jsem známým své psy a vyprávěl jim, že dingové mají vůči lidem vyslovené blokády v kousání, že když se jich chce dotknout někdo cizí, sice chňapají, ale vždy velmi cíleně vedle jeho ruky. Je slyšet ostré cvakání, které působí velmi hrozivě. Vyprávěl jsem jim také, jak jeden malý chlapec jednou prostrčil mřížemi prst: Abo po něm chňapl – ale jeho čelisti zůstaly natolik otevřené, že chlapec vytáhl prst ven, aniž by se jen dotkl jeho zubů. Právě jsem vyprávěl tuhle příhodu, když na mě zavolala Eva, že Suki má mladé. Klidně vkročila do velké ohrady, u jejíhož vchodu na ni s radostným vrtěním ocasu vyskočil Abo a snažil se jí jako obvykle olíznout obličej. Eva si s ním na uvítanou chvilku pohrála a pak šla dál dozadu k boudě. Ještě od ní nebyla ani pět kroků, když jí Abo skočil s naježenými chlupy a zuřivým vrčením po krku! V poslední chvíli ho chytila za uši a pevně přidržela. Ohrada však byla zevnitř zamčená. Vyšplhal jsem do ohrady, jak nejrychleji jsem dokázal – po několikavteřinovém zaváhání, protože to bylo tak nepochopitelné! -, otevřel jsem závoru a Eva dotáhla Aba až ke dveřím, ale tam se mu podařilo zakousnout se jí do paže těsně za zápěstí tak pevně, že při jeho setřásání zanechaly čtyři dlouhé špičáky v paži široké šrámy. Eva musela ihned do nemocnice na ošetření a na celý život jí zůstaly velké jizvy jako vzpomínka na Aba, který na ni byl od té doby tak zlý, že jsme ho museli z bezpečnostních důvodů nechat uspat. Zvíře, které vůči mně projevovalo i nadále důvěru, si ode mě nechalo s přátelským vrtěním ocasu dát injekci, která vyvolala dlouhý, hluboký spánek, z nějž se už neprobudilo. Nechápali jsme, proč tentokrát, při třetím vrhu, začal pes najednou mláďata tak zuřivě bránit. Bude to asi tím, že zpočátku byla připravenost k obraně potlačována mladistvou přítulností k nám. Postupně však pes dospěl do věku tří let. Už nějakou dobu jsme pozorovali, že se chová celkově usedleji, zdrženlivěji a dospěleji; i připravenost k obraně tak zřejmě prolomila dosavadní blokádu. Od té doby vyvádíme dospělé dingy nejdřív na vodítku z ohrady (z toho mají zvířata vždycky velkou radost!), než se podíváme na vrh. Venku, na vodítku, je i starý dingo přátelské zvíře – tady totiž nemá důvod rušit staré přátelství. Nesprávné chování ze strany člověka vyvolává agresivitu nejen u dingů – tehdy mohou být zlí i ti nejlepší psi! Pes totiž kolem počátku třetího roku života prožívá definitivní proměnu osobnosti. Teď je vyzrálý, jeho vývoj je ukončen, je, abychom zůstali u dřívějšího srovnání s řemeslnickým vzděláním, „mistrem“.“

 

Nebezpeční dingové?

Soužití divokých zvířat a lidí může přinášet někdy problémy i v divočině. V dubnu 1998 napadl dingo na Fraserově ostrově třináctiměsíční dítě, v únoru následujícího roku byla na tomto ostrově napadena dingy skupina turistů (bez zranění). 29. března 2001 se od turistické výpravy odpojil šestačtyřicetiletý britský turista David Eason, chtěl se projít sám divočinou, aby se k výpravě znovu připojil  po necelých pěti kilometrech na parkovišti u jezera Wabby. Na místo setkání však nikdy nedorazil a policejní pátrání po pohřešovaném Britovi bylo marné. Ostatky Davida Easona nalezla v buši náhodou jiná turistka až po dvou letech. Zachovaný chrup potvrdil, že jde skutečně o pozůstatky Davida Easona. Policisté nalezli lebku oddělenou od těla a  neúplnou kostru roztroušenou v podrostu ve vzdálenosti několika desítek metrů. Nalezené kosti nesly stopy zubů divokých australských psů. V prudké stráni však byly rozházeny Easonovy osobní věci: vyšetřovatelé se shodli, že Brit patrně uklouzl a zřítil se ze svahu dolů. Je možné, že se při pádu vážně zranil. U nalezených sandálů objevili vyšetřovatelé malou (obydlenou) noru sklípkana (sklípkani žijí v jedné noře 5 – 7 let). Mohl být Eason paralyzován jedem nebezpečného pavouka nebo byl roztrhán dingy? Přesnou odpověď by s dvouletým odstupem určitě nenalezl ani geniální Sherlock Holmes; místo vysvětlení mohli odborníci nabídnout jen hypotézy a šarlatáni spekulace. Bulvární tisk však tragedie inspirovala k palcovým titulkům: „Dingo zabil turistu“. Jedinou jistotou zůstává, že dingové obstarali poslední dějství dramatu Davida Easona. Jedno však víme jistě: 30. dubna 2001 si devítiletý Clinton Cage hrál s bratrem Dylanem poblíž kempu u jezera Wabby. Když oba chlapci viděli z dálky přibíhat dinga, otočili se a prchali do kempu. Clinton při úprku zakopl a upadl.  Dingo chlapce usmrtil. V roce 1999 kempovali v odlehlé části Fraserova ostrova manželé Alan a Sheryl se svým malým dítětem. Alan griloval steaky, když náhle na dítě spící pod celtou zaútočil dingo. Rodiče útočníka odehnali.

A názor zoologů? Dingové se v Austrálii páří od března do dubna, v tomto období mohou být agresivní. Všechny prokazatelné útoky se na Fraserově ostrově udály právě v tomto období.

Kontaktu turistů s dingy nelze na Fraserově ostrově zamezit, vhodným chováním a poučením lidí lze ovšem potencionálnímu nebezpečí předcházet a minimalizovat je. Ostatně na každém kroku je zde možno narazit na výstražné tabule: POZOR DINGO! Pokud si však turista stěžuje na agresivního dinga, může být, po ověření reality, zvíře utraceno.

Hysterie byla vždy při ochraně přírody tím nejhorším rádcem. Je jenom na lidech, aby australské divoké psy nejen chránili, ale naučili se s nimi i žít a respektovat je.

 

Jaroslav Monte Kvasnica

 

 

Čerpáno z knih:
Poznej svého psa – V. Mikulica
Co má pes na jazyku – S. Coren
Chov psů v roce 2000 – H. Wachtel
Malá škola pro chovatele psů – V. Tichá
O psí duši – E. H. W. Aldington
Pachové práce psů ve sportovní kynologii – M. Ryneš
Pachové práce služebních psů – Dr. Vilém Eis
Pes v zrcadle předpisů – J. Dousek
Rozumíme psům – E. Trumler
Řeč pachů – S. Coren
Řeč psů – R. Abrantes
Tykáme si se psem – E. Trumler
Výchova a výcvik psa – K. Hartl
Vývoj sociálního chování psů – R. Abrantes